,,Pojď!" zařval na mě Klaus a trhl řetězy, kterými mi spoutal ruce. Zakopla jsem a spadla jsem na zem. Klaus ke mně přistoupil a zvedl mi obličej, abych se na něj podívala.
,,Nemáš žádnou šanci na útěk, Kath. Přestaň se vzpírat a všechno bude pro tebe lehčí. Eljaha jsem odstranil z cesty, takže ti nepomůže, zlato," řekl mi a usmál se na mě tím svým zlomyslným úsměvem.
,,Budou mě hledat," zašeptala jsem zoufale, i když já sama jsem nevěděla, kde to jsme. Klaus mě dál táhl lesem a něčemu se smál.
,,Nikdo tě nebude hledat. Jelikož jsi omdlela, dovol mi ti říct, co se poté stalo. Tvůj otec přišel a chtěl tě sám osobně vzbudit, ale jak nás viděl v té posteli, tak se nezmohl ani na slovo. Skočil jsem k němu a začal jsem mu sát krev. Potom jsem ho přinutil, aby zapomněl na mě a Eljaha. Také jsem mu nakecal, že si spala se zahradníkem a utekla jsi, protože jseš těhotná. Tvůj otec tě vykázal ze země, tak se teďka spolu vydáváme někam jinam," smál se Klaus a já jsem v očích pocítila slzy.
,,Ty ty ty srabe!" zakřičela jsem a trhla jsem řetězy k sobě. Slzy mi tekly po tváři a ucítila jsem v sobě nával vzteku. Rukama jsem se snažila vymanit z řetězů a nohama jsem se pokoušela hodně zpomalit naši cestu. Klaus to nevnímal a dál se pro sebe smál, co všechno odporného udělal.
Po půlce dne mi začaly docházet hlasivky, tak jsem přestala křičet různé nadávky a vší soustředěností jsem se pokoušela vymanit z řetězů. Šlo to pomalu a hrozně moc to bolelo, protoře s každým milimetrem vytáhnutím z řetězů jsem si sedřela trochu kůže. Krev mi zatím netekla a já jsem za to byla ráda. Hodně jsem povolila, aby si Klaus myslel, že už jsem se vzdala.
Klaus si něco pro sebe mumlal a já jsem se dál vyprošťovala z řetězů, co mé síly stačily. Jednu ruku jsem už měla venku a zkoušela jsem i tu druhou, ale bylo to těžší, jelikož ten druhý řetěz byl silnější.
Po chvíli jsem byla v půlce a Klaus se chtěl otočit. Rychle jsem předstírala, že mám stále na rukách řetězy a brečela jsem.
,,Tobě už nic nepomůže, Katerino," smál se Klaus a zase se otočil na cestu. Znovu jsem se dala do usilovné práce a po chvíli jsem měla z ruky i ten druhý řetěz. Dala jsem je na zem a čekala jsem, až Klaus se ztratí z dohledu. Pořád si něco mlel, takže nepoznal, že řetězy jsou nějaké lehčí a už nedělají žádný odpor. Rozhlédla jsem se kolem sebe a začala jsem utíkat vpravo. Utíkala jsem tak rychle, že jsem se podivila, kde se to ve mně vzalo. Míjela jsem hodně stromů. U některých jsem ani nevěděla, co je to za druh a jak se jmenuje. V jednu chvíli jsem se zamotala do ostružin a horzně to bolelo, ale pak jsem si vzpomněla na Klause a bolest ihned přešla. Náhle jsem zahlédla chatrč. Vydala jsem se k ní a horlivě jsem klepala.
,,Kdo je to?" zeptal se něčí hlas. Byl jemný a dívčí.
,,Potřebuji pomoct," vyhrkla jsem a v mém hlase bylo znít, že je to pravda a že si nevymýšlím. Otevřela mi 7-letá holčička a pustila mě dovnitř.
Žádné komentáře:
Okomentovat