,,Kdo jste a co tu chcete?" zeptal se mě nějaký pán uvnitř chalupy.
Držela jsem se za krk a snažila jsem se zklidnit dech, ale moc mi to
nešlo. Zhroutila jsem se na zem a stále jsem se pokoušela dýchat.
Holčička si ke mně klekla a hladila mě po rozdrbaných vlasech.
,,V klidu. Tady vám nic nehrozí," usmála se na mě. Uklidnila jsem se a
konečně jsem začala trochu normálně dýchat. Po chvíli jsem se už mohla
nadechnout normálně a už jsem byla na nohou.
,,Jmenuji se Katherine Pierce," zalhala jsem, protože jsem nevěděla,
jestli mám těmto lidem věřit nebo zda radši ne. Chlap si mě zkoumavě
prohlížel, ale pak zavrtěl hlavou a sedl si opět ke stolu.
,,Co tu chceš?" zeptal se nabručeně a pustil se do rozjedeného jídla.
Při pohledu na jídlo mi trošku zakručelo v břiše, ale odkašlala jsem si a
koukla jsem se na obraz za tím pánem.
,,Zloději mě pronásledovali. Jako každé ráno jsem šla do lesa na lesní
plody, ale náhle mě někdo přepadl a já jsem nevěděla, kam vlastně běžím.
Kde to vůbec jsem?" zeptala jsem se na oplátku.
,,Jsme na hranicích a toto místo místní obyvatelé nazývají Les ticha.
Většinou je to pravda a ticho tu je," usmál se sám pro sebe.
,,Pane bože!" povzdechla jsem si a sedla jsem si na podlahu. K mýmu
domovu to bylo aspoň přes sto kilometrů a to jsem pěšky nemohla ujít,
protože by mě zajal Klaus a nebo by mě někdo přepadl. Nadechla jsem se,
abych to měla rychle za sebou.
,,Mohla bych tu u vás přečkat?" zeptala jsem se a s napětím, co odpoví,
jsem čekala. Pán prvně přestal jíst, pak se na mě podíval, potom na
svoji holčičku a zase na mě.
,,Dokázala bys z ní udělat dámu?" otázal se mě a pohladil holčičku po
krásných vláskách. Podívala jsem se na ní a v jejích očí jsem spatřila
nádherné jiskřičky. Trochu mi připomínala mě a řekla jsem si v duchu, že
z ní vyroste krásná mladá dáma.
,,Rozhodně ano. Jak se jmenuješ?" zeptala jsem se holčičky a trochu jsem
se sklonila. ,,Jmenuji se Rosalie," usmálo se to krásné stvoření přede
mnou. Úsměv jsem jí oplatila a stiskla jsem jí pravou ručku. Uklonila
jsem se jí a pustila jsem jí.
,,Já jsem Kathy a když mi tvůj otec dovolí, abych tu zůstala, tak z tebe
udělám krásnou mladou dámu , jako jsem teď já," řekla jsem jí a trošku
jsem jí šťouchla do bříška. Ten pán u stolu se začal smát a Rosalie se
taky přidala.
,,To není můj otec, ale je to můj starší bráška," usmála se na něj a pak
znovu na mě. Překvapeně jsem se koukla na jejího bratra a pod vrstvou
vousů jsem uviděla mládenecké rysy.
,,Emett," představil se mi a vzal malou Rosalie do náruče. Když byli
blízko u sebe, tak jsem už viděla ty podobné rysy a říkala jsem si, jak
jsou oba dva krásní. Bratr a malá sestřička.
,,Vždycky jsem chtěla mít sourozence," povzdechla jsem si potichu a
usmála jsem se na ně. Trošku jsem si vzpomněla na domov a do očí mi
vhrkly slzy. Naštěstí mě učili, jak je zadržet, abych pak nevypadala
jako strašák.
,,Přemýšlel jsem o tom, jestli tady budeš moct zůstat nebo ne. A řekl
jsem si proč ne," usmál se na mě Emett a do dalších dvou talířů nalil
polévku. Rosalie se šla posadit a pustila se do jídla.
,,Běž, než ti to jídlo vychladne," zazubil se na mě Emett a odešel ven.
Přišla jsem ke stolu a sedla jsem si. Pustila jsem se do jídla. Ta
polévka byla výborná a lepší jsem v životě nejedla. Když jsem to snědla,
byla jsem trošku plná, ale hlavně najezená. Šťastně jsem si povzdechla a
opřela jsem se do židle. Zbytek dne jsem zkusila pomáhat Emettovi, ale
moc mi to nešlo. Věděla jsem, že je to jen začátek a určitě budu lepší.
Večer jsem uložila Rosalie a vyprávěla jsem jí pohádky o princích,
princeznách a o šťastných koncích pohádek. Když Rosalie usla, odešla
jsem do světnice a tam jsem si přisedla k Emettovi ke stolu.
,,Díky, že jsi mi pomohla se sestřičkou," usmál se na mě a v ruce svíral nějaký náhrdelník.
,,Není zač. Máš štěstí, že máš tak nádhernou sestřičku. Kde máte rodiče?" zeptala jsem se a pozorně jsem se na něj zadívala.
,,Jednoho dne šli do města na nákup a tam právě projížděli nějací
rytíři. Jenže je někdo pronásledoval a odehrála se tam ve městě bitva.
Bohužel naši rodiče byli mezi těmi, kteří zahynuli. Já jsem utekl se
svojí sestřičkou zpět domů a stačil jsem ještě pobrat pár důležitých
věcí. Další den, když jsme šli do města, tak to ani nevypadalo, jako
kdyby tam někdo bojoval. Zeptali jsme se jednoho strážníka, kde jsou
zranění a nebo mrtví. Strážník ukázal směrem k potoku a potom se potichu
rozbrečel. Rozběhli jsme se k potoku a tam opravdu byla těla. Pobrali
jsme těla otce i matky a asi 60 kroků odtud jsme je pohřbili. Každý
týden je jdeme pozdravit a modlíme se za ně, aby se tam nahoře měli
dobře," povyprávěl mi Emett a od svitu svíčky jsem uviděla slzy v jeho
očích.
,,To je mi moc líto," zašeptala jsem a sevřela jsem mu ruku. Emett se
jenom usmál. Objala jsem ho a on se rozbrečel. Na jeho místě bych
udělala to samé. Dlouho jsme tam seděli v objetí a dlouho Emett brečel.
Vůbec mi to nevadilo, protože jsem už tak měla špinavý a roztrhaný šaty.
Za nějakou dobu Emett přestal brečet a odtáhl se.
,,Asi bychom měli jít spát," usmál se na mě a sfoukl svíčku.
,,Já nic nevidím," postěžovala jsem si mu a trochu se zasmála. Emett se
jenom potichu zasmál, vzal mě za ruku a odvedl mě k posteli. Každý jsme
si lehl z jednoho konce, popřáli jsme si dobrou noc a za chvíli jsme už
spali.
